7 měsíců fuč

31. října 2017 v 11:46
7 měsíců v prdeli.
Tak hrozně to letí...
... trochu mě to děsí.


Čtu si tady ty starý články
a úplně se vracím do tý doby.
Jak to bylo na hovno, nekonečný, tlustý a ubrečený období.
Teď je to jiný.
Život vzhůru nohama, i když už jsem si na to zvykla.
A je až neuvěřitelný, že až teď si přijdu užitečná...
... a potřebná a tak.
A vlastně mě to baví.
Baví mě tenhle život matky...
... konečně jsem našla něco v čem jsem asi dobrá.
A vyhovuje mi to. Jsem šťastná.

Byli těžký chvíle...
Fakt hodně těžký...
Chvíle kdy jsem chtěla utíct..
Na všechno a všechny se vysrat.
Ne kvůli malému nebo tak...
Kvůli sobě, aby mi zas bylo dobře.
Jen já a můj malej soplík (rozuměj mimčo).
Měsíc co měsíc se to opakovalo a já už nemohla.
Nemohla jsem se na mojí velkou lásku ani podívat.
Tak špatně mi z něj bylo.. tak na hovno jsem si připadala.
Horší bylo, že kdybych utekla, soplík by mi ho stále připomínal.
Protože je to kopie jeho, celej po něm.
Teď už snad žijem poklidnej a spořádanej život.
A všechno bude dobrý.
A jestli ne... tak už to doopravdy bude poslední kapka.
Těch šancí bylo asi 84286 možná i víc.
A ta další už by nepřišla.

Ale jinak...
Stačili jsme už oslavit rok našeho špunta,
i když ten to nějak extra vážně nebral.
Dort skončil na zemi a ani mu nějak extra nechutnal.
Ale ty dárky! Ty teda mají úspěch ještě teď.

Nevím vůbec jestli tyhle moje kecy někoho zajímají...
... a jestli sem tu vůbec někomu chyběla.
Ale napadlo mě napsat.
Nějak to tu znova oživit.

Přestala jsem i jíst, nějak nění čas a ani chuť.
A už nemám ani pocit hladu...
Nějak to zmizelo a váha mi hlasí 49 kilo.
Jím jen tak aby se neřeklo a aby mi nebylo blbě.
Ale jinak převažuje kafe a cíga.
Klasik.
Něco mi to připomíná, ale zas tak blbě na tom nejsem.
Ikdyž Ana je svině, víme...

Stalo se za těch 7 měsíců toho tolik,
že ani nevím co psát jako první..
A stejně bych asi neměla tolik času to všechno ze sebe vypsat.

Třeba tu budu aktivnější...
... nebo taky ne.
A třeba se časem dozvíte víc...
... nebo taky ne.

Jdu si dát cígo,
dokuď ten můj malej soplík ještě spí.
Pak se vrátím do přebalovní, krmení, hraní si...
... zakazaování tohle nesmíš, ne ne ne, ty ty ty..
... no znáte to, možná hubnu i z něj, jak mu pořád
lezu za zadkem, aby se mu náhodou něco nestalo.
No a asi to možná neznáte... kdo má dítě ve 22 že jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | 5. listopadu 2017 v 22:36 | Reagovat

Nejsou to žádný kecy.. jen další etapa.
Etapa, která k tobě patří.
Jen idiota kvůli tomu přestaneš zajímat.
Tvoje články mi chybí hodně.
Proto se sem pořád vracím.
A když ti to malej dovolí, bude jedině fajn, když budeš aktivnéjší.
Když o tobě budu védět zase o kus víc.
Jinak doufám spolu s tebou, že to zlé období je definitivně za vámi a teď už budete spořádaná a funkční rodinka. :)

2 *** *** | Web | 6. listopadu 2017 v 23:16 | Reagovat

Mně si chyběla!

Částečně se v tom poznávám. Částečně proto, že satánkovi budou teprve dva měsíce a krize a sebenajití teprve přijde. Doufám

3 *** *** | Web | 6. listopadu 2017 v 23:31 | Reagovat

Pročetla jsem všechny tvý komentáře a fakt škoda, že sme to těhotenství neprožívaly společně. K mý smůle budeš taky z Prahy vid? (Jakože já nejsem a tuze ráda bych se s někym z mejch virtuálních přátel sešla)

4 thanatostsisgili thanatostsisgili | Web | 12. listopadu 2017 v 14:32 | Reagovat

To je zvláštní, jsem na blogu dnes taky poprvé od března a jsi již asi 3. blog, který pročítám a taky píšeš po takový době. Asi nějaký spisovatelský vlny?
Jinak děti jsou fajn. Já je nechci. Ale jsou fajn na to, že člověk není sám. Nikdy nebude. Jsou takovej malej svět, kam můžeš vložit všechny svoje myšlenky, cíle a očekávání, na který ty už třeba nemáš. Můžeš z nich udělat ty nejlepší lidi na světě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama