Srpen 2016

62 dní

10. srpna 2016 v 12:45 Výkřiky
30. června
Chytal jsi mě za bradu, smáli jsme se.
Milovala jsem to... to jak jsem si přišla, však víš... vyjímečná.

Po dlouhý době něco, co bylo upřímný.
Alespoň v těch chvílích kdy jsme byli spolu.

(Miluju tvoje bříško a ten zadek.)
Sakra, já vím, že jsi ho miloval...
... taky jsem ho milovala.

A když si s někým přijdeš TOP a chceš víc...
... a vlastně to v nastávajicí chvíli nejde.
A vlastně nějakej čas nepůjde,
tak jen šukáte.
Každej pátek a někdy i sobotu.

A ty chlastáš, hodně.
A šukáš i jiný,
protože tě to bolelo...
...ale to ti při štěstí dojde až po pár měsících.

A pak, když to vypadá, že to bude něco víc.
Utečeš k něčemu co moc dobře znáš.
A co tě nemůže překvapit.
A pak ti tvojí velkou "postelovou" lásku ošuká kamarádka.
Stejně jako toho tehdá předtím...
... a bůh ví kterýho ještě.

Chodila za tebou na kafe a brečela jak je život nefér.
I když tohle všechno dělala, ne že by jen jednou.

A když si to všechno přehrávám,
jak jsem měla slzy v očích když mi jinej
zpíval, že je zamilovanej a že ví, že umím bejt nevěrná.
A přišel mi tak hrozně sladkej opilej.
Tak je mi z toho smutno.

A vlastně je mi smutno z celého toho půlroku.
Protože jsem sice byla děvka, ale nějakým zvrhlým způsobem mě to bavilo.
I když v určitých chvílích bolelo.
Všechen ten chlast, drogy a probděný někdy prošukaný noci...
... bych si zopakovala ještě jednou.

I když nevím jestli třeba to, že jsem se probudila ráno vedle své kamarádky...
... s kterou jsem asi 5 hodin v kuse spala.
Probuzení k nezaplacení.
Jéé ahoj.

A já mám bejt matkou.
No prcku, máš se na co těšit.

3. července
Jdu si za něčím, co málokdo chápe.
Občas tu podstatu taky postrádám.

Čím jsem dál, tím míň lidí je vedle mě.
Ale stejně je tu pořád ten fakt, že jsi sám.

Několikaleté přátelství jako kdyby nic neznamenalo.
Všechny ty věci, který jsi udělal, jako by neexistovali.
Všechno se to spláchlo a ty mezi tím davem, hledáš někoho,
kdo ti bude rozumět, ale nakonec...
... stejně skončíš doma u kafe sám, protože nejsme stavěný
na to, někoho mít u sebe 24 hodin 7 dní v týdnu.

Brečíš jako malej fakan, proč to tak je,
proč s tím nejde něco dělat.

Občas je to tak krizový, že by jsi vyměnila svojí nohu
za týden kouření cigár bez rizika.
A ruku za tejden v lihu..., taky bez rizika.

Utěšuje tě jen myšlenka, že brzy skončí nošení dítěte v břiše.
A nějakým divným hlasem v hlavě, se utěšuješ, že to nějakým způsobem
bude jiný, až ho budeš nosit na rukou.
Ale přitom vůbec doopravdy nevíš co tě čeká.

Jediný co s jistotou víš je, že tě čeká úplně jinej život.
Možná novej začátek něčeho, co vlastně nedokážeš popsat.
Ale jestli to bude lepší než teď, to doopravdy nevíš.
Bude to prostě zas.... jiný.

10. srpna
Občas nemam ani chuť vstát z postele.

Ne že by to bylo něco snadnýho v téhle pokročilé fázi.
Jsem jak želva co se převrátila na krunýř.

Už je to unavujicí a dlouhý.
Možná to začíná připomínat nekonečný příběh.

Za pár dní mě čeká píchání injekcí do břicha.
Ne že bych se toho neděsila.
Když jen z nabírání krve mám pocit, že sebou někde šlehnu nebo
vyvrátim všechno co jsem do té doby snědla.
A ještě sama sobě, hahaha, hodně štěstí no.

Tak už mám za sebou 218 dní a zbejvá cca 62.