To je silný kafe

26. března 2016 v 19:39 |  Výkřiky
Další kafe bez cigára.
To je fakt divný.
Ten rituál musel zmizet.
Všechny mejdany museli zmizet.


A ty se mě vážně ptáš, proč nikam večer nevyrazím?
Asi nejsem tak slabá, jak jsem si nalhávala.
Největší vítr jsem měla z kafe, to jsem nikdy nedala bez cigára.
Ale kdybych někam šla, myšlenkama by jsem se vrátila do toho starýho já.
A chtěla bych miliony flašek, miliony krabiček a žít ten zkurvenej život.
Kterej jsem tak milovala a přitom i začala svým způsobem nenávidět.

Tolik mě těšilo mít kolem sebe tolik lidí.
Dělat všechny ty věci, který mi byli zakázaný.
Cejtila jsem se tak kurevsky svobodně.
Že můžu cokoliv.
A taky jsem dělala cokoliv.
A taky to podle toho vypadalo.
To co jsem zažila/udělala za ten půl rok...
... jsem snad neudělala za celou dobu svý existence.
A že 20 let je dlouhá doba.

A taky jsem litovala spousty věcí.
A tak jsem je zazdila.
Pak o nich mluvila.
Ale už to bylo jako kdybych vyprávěla story někoho jinýho.
Už mě to nijak nebolelo nebo netrápilo.

A teď je tu těch pár lidí.
A já si uvědomuju spoustu věcí.
Tak nějak už mi to dochází.
A tak nějak se možná cejtim líp.
Jestli je to tedy přetrvávajicí stav...
... nebo to zachvílí zas zmizí.

Znáš to, když existuje někdo, kdo je pro tebe prostě slabost?
Můžete se od sebe vztálit stokrát a stejně se ty cesty zase svedou dohromady?
Asi každej máme někoho takovýho.
Vlastně ho milujeme a v určitých chvílích nenávidíme.
A já když věřila, že už je to doopravdy minulost.
Začal jak je hrozně v prdeli.
A já ho zas vytahla ze sraček.
Už po miliontý stejná pohádka.
Protože ho prostě nedokážu vidět dýl jak pár dní totálně v depresích.
I když on mě v tom vždycky nechá tak kurevsky vykoupat.

A i když jsem za tu dobu byla v trochu víc postelí než je únosný.
Dvě postele byli osudný.
Najednou u těhle ty doteky nebyli po drsným sexu odporný.
Nepřipadala jsem si, že musím hned utéct a zazdít to.
A pak to říct jakoby story někoho jiného.
Bez pocitu špíny a nechutenství sama k sobě.

A i když jsem to vlastně nikomu nepřiznala.
Tyhle mi doopravdy chybí.
A vlastně to ani nedokážu vyslovit.
Možná proto, že je to už doopravdy minulost.
A já s mojí slabostí number one, teď už nějakou dobu přítelem....
... čekám to dítě.

Ale je fakt, že se občas vracím.
A tyhle dvě postele mi chybí.
Ty lidi mi chybí.
A ty lidi s kterýma jsem chlastala a brala sračky...
... mi vlastně taky pořád chybí.
I když mi došlo, že přesně takhle to funguje.
Ať už je to dítě, sen ciziny, sen práce.
Cesty přátelství se rozdělí.

Nejspíš jsem si na tom neměla tolik zakládat.
Že přátelé jsou moje další rodina.
Pak by mě nejspíš tolik nevzalo, že zmizeli.
Na druhou stranu ty co tu zůstali, to bude asi moje srdcovka.

A ten co semnou bude budovat rodinu a domov,
moje první velká láska, moje slabost number one....
... doufejme, bude zase úplně všechno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niko Tin Niko Tin | Web | 28. března 2016 v 23:08 | Reagovat

Ježiš, to je tak krásný. Upřímně Ti závidíma  doufám, že Ti tenhle pozitivní postoj vydrží.

Přesně se v tom vidim, ve všem. Je to docela komický, jak jsou příběhy některejch lidí úplně totožný. Až na to, že nejsem těhotná, nedokážu si dát kafe bez cigára a vlastně se úplně vzdát všech těch postelí a hnusu. Nedokážu a ještě jsem na to nějakym zvláštním způsobem hrdá. Potřebovala bych, aby se to všechno vymklo kontrole jako Tobě, protože pak bych možná dokázala víst svou pozornost někam jinam, lepším směrem.

Držím Ti pěsti, seš skvělá

2 Ilma Ilma | Web | 29. března 2016 v 0:51 | Reagovat

Existuje pár věcí, které nás přimějí k jinému seskupení svých priorit.. a asi je to tak dobře. Člověk si pak uvědomí, že i bez toho, bez čeho si svůj život neuměl představit, dokáže žít...Někdy děláme tu chybu, ze přátelé jsou pro nás víc než my samotní.. a pak když zmizí nebo o ně přijdeme jakkoliv jinak, tak to bolí. Všechno to zlý ti zároveň dává možnost, máš možnost vzpomínat a uvědomila sis, že to, co máš  teď je pro tebe důležitější než celá minulost, bez výjimek. A tak to ma být. Uz ted svému dítěti dáváš mnoho, už teď kvůli němu překonáváš sama sebe.. budeš máma jakou by si mohl kde kdo přát, to prostě vím. Doufám, že s přítelem vás to zocelí a hlavně že budeš konečně doopravdy šťastná ve své vlastní rodině.

3 xxx xxx | Web | 2. dubna 2016 v 3:02 | Reagovat

myslis, ze takhle vypada dospelost?

4 Ilma Ilma | 2. dubna 2016 v 10:07 | Reagovat

[3]: Sami děti jsou mnohdy rozumnější než nějací dospěláci. Věk je jenom číslo.  Je fuk jestli tak vypadá dospělost, protože tak především vypadá realita života. Skutečnost, kterou člověk musí přijmout a nějak se k ní postavit. A mně Teresy přístup přijde jako ten nejlepší z těch, co mohla zvolit. Ví, co dělá.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama