skvělej život

8. prosince 2015 v 1:18 |  Výkřiky
Sedím na posteli, v ruce skleničku s whiskey a v uších po miliontý jednu písničku.
Včera zase spousta řečí jak nebudu pít, už to není ani k smíchu.
Asi proto že si mě už každej dobírá, že mě chlast ovládá.
Že už bez toho nemůžu bejt.


Nemohla jsem včera ani pořádně fungovat.
Sobota, nebudu moc pít, ve 12 pojedu domů.
Do rána jsem do sebe lila piva, panáky a whiskey.
"Budu platit." vyhrknu na kamarádku za barem "No, připrav se, máš tu největší účet."

Potom dlouhým vztahu kdy jsem nepila, si to asi všechno vynahrazuju nebo co.
Všechno se to moc zvrhlo. Vůbec se nepoznávám.
Nevím ani jestli jsem to pořád já.
Nebo jestli jsem to vůbec byla já v tom vztahu.

A tak nějak jsem si uvědomila, že jsem zas někomu hrozně ublížila.
Moje upřímnost ublížila.
Moje chování ublížilo.

A ty se mě pořád ptáš, jestli mi ten chlast stojí za to?
Za to abych přišla o přítele?
Stojí mi za to, abych upustila.
Za to aby moje hlava vypla.
Za to abych v hlavě neměla všechny ty sračky.
A obličej holky, která odešla.
Kamarádky která tu měla ještě hodně let bejt.

A nemluvím o tom všem.
I když by jsi to tak rád poslouchal a pomohl.
Nehraju si na chudinku.
Nepotřebuju obejmout z lítosti.

Rozveseluju lidi.
To mě baví.
Napiju se.
To mě vybije.
Ten večer si užiju.
Druhý den nefunguju.
Dá se říct, dva dny bez sraček v hlavě.

A nejsem zlá, i když to tak občas vypadá.
Jen upřímnost ze mě leze sama.
Ale taky mám ty stavy, kdy chci mít u sebe někoho určitého.
A třeba mu klidně brečet.

Vlastně...
Kdy jsem naposled brečela.

A ne že bych v hlavě pořád měla sračky, který mě vyčerpávají.
Vlastně si spoustu věcí nedokážu pořád připustit.
A děsí mě spousta věcí, i když to tak nevypadá.
A jsem cíťa, i když se chovám jak ledová královna.

Nečekám, že by mě někdo pochopil.
Vlastně ani nic nehledám.
Vím, že jeden člověk mě chápal vždycky.
Nebo se o to aspoň pokoušel.
A jsem si jistá, že nejsem připravená někomu dalšímu něco vysvětlovat.

Tolikrát odemknu telefon a píšu Ahoj.
Při tlačítku odeslat mi to dojde.
Oblije mě pot, ten šíleně hnusnej pocit v břiše a v očích slzy.
A za hodinu mám zas pocit, že tu pořád je, i když není.

Další sklenička.
Další cígo.
Další nesmyslný věci, který píšu v tuhle hodinu lidem.
Vůbec nic to neznamená.
A přitom mi přijde, že v těch slovech říkám všechno.

Vzpomínám si, jak jsem takhle seděla před rokem (?!)
Hm, asi jo.
Bylo to tak šíleně stejný a přitom úplně jiný.

Děsí mě, že tyhle stavy přijdou vždycky, když jsem doma pár dní.
Bez práce.
A když pak pracuju, jsem s lidma.
Přijde mi, že mám skvělej život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. prosince 2015 v 2:19 | Reagovat

Kvartální pijačka? Ty to maj v hlavě nejvíc rozbitý. :D

2 Illuén Illuén | Web | 9. prosince 2015 v 1:32 | Reagovat

jop, nejtěžší je bejt sám se sebou.
to málokdo vydrží.
proto je tolik feťáků, alkáčů, sviní a ztroskotanců :)

3 Niemand Niemand | Web | 9. prosince 2015 v 18:19 | Reagovat

Jednodušší je řikat si, že budeš pít. Pak je celkem příjemné zklamání, když se to jednou nestane.

4 Ilma Ilma | Web | 10. prosince 2015 v 8:48 | Reagovat

Občas závidím těm, kterým chlast nechutná..
Je dobře, že máš snad alespoň práci, která tě baví..
Ke zvláštní, jak nejčastěji druhým pomáhají a rozveseluji je ti, kteří by sami cosi obdobného potřebovali.. Jo a pak ze prej nějaký  jak ja k tobe, tak ty ke mně.. V dnešní době to prostě neplatí.
Myslim, že každej má city, i když si hraje na drsňáka.
Smíření s odchodem druhého je těžké. Sama mám v mobilu ještě pár čísel, na která se už nedovolám.. jen je prostě nedokážu smazat.

5 Niko Tin Niko Tin | Web | 12. prosince 2015 v 1:16 | Reagovat

Taky začínám mít podezření, že bez toho démona už neumim bejt. Pravidelně obden na hadry, protože moje míra je daleko nad mírou všech spolupíčů (vtipný a trefný, hehe)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama