Březen 2015

Občas jsem fakt hysterická...

19. března 2015 v 14:04 Výkřiky
Nikdy jsem něvěřila, že jsou tepláky tak pohodlný, sakra!

Mám v prstech zase všechny písmenka klávesnice a vůbec vlastně nevím co chci psát.
Přijdu si jak hrozná hromádka neštěstí.
A přitom... všechno může být tak krásný, když je venku tak krásně!

A nidky jsem si nemyslela, že se sama sobě můžu líbit ve spodním prádle.
Sakra, mám ráda sexy spodní prádlo.
Občas mi jde na mysl, jestli vůbec můžu mít svoje tělo ráda po všem tom hubnutí..
... po tý podvýživě, šahnutí si na kamarádku Anu a smrt.
Říkám si tak, že asi vážně někdy řeším hrozně stupidní věci.

Už jsem vlastně měsíc doma.
Žádná práce, prostě doma, postel, já, kafe, já, filmy, já, seriály, já.
Trochu mi z toho skáče mozek nahoru a dolů a myšlenky jsou někdy až nechutně nesnesitelný.

Chybí mi škola a nesnesitelný holky, který řeší jen make-up a svoje vlasy.
Jo, to je taky divný..
Ono je ale asi vážně důležitý trávit čas s lidmy stejného věku.
Tak trochu tohle některým lidem závidím, škola, skoro nic neřešení...
A práce mi vlastně nechybí, tam jsou lidi trochu jinde než já, že jo.
Devatenáctiletá holka, která nemá žádnou střední školu, protože byla dement, kterej na to kašlal.
Co hledám mezi lidmy kteří jsou věkem dost dál než já a vlastně někdy dost nechápou moje smýšlení. Divný.

Někdy mě ta "zodpovědnost" fakt nebaví.
Já jsem hrozně ráda volnej člověk, kterej nic nemusí, ale každej člověk něco musí, že jo.
Nebaví mě počítání financí, abych vydržela do další výplaty (což co si budeme povídat se někdy fakt nepovede).
Ale na druhou stranu jsem docela skromný člověk, kterej nepotřebuje moc jídla ani pití, cola mi nechutná a nejradši bych jedla jen fastfoody, který můj žaludek fakt moc nesnese.
Vlastně čemu se divím, když jsem mu dost dlouhou dobu vlastně nedávala vůbec najíst a teď do něj cpu takový hnusy, protože mě nebaví každej den vařit. A já bych vlastně dokázala přežít jen na těstovinách s kečupem.
No... když si to tak čtu, chápu jak to Tonda myslí, když mi říká, že řeším nedůležitý věci.
Jo, vážně se dokážu dvě hodiny bavit o těstovinách s kečupem, ani nevím proč.

Miluju kaffe! sakra jo, fakt ho miluju.

Přijdu si občas fakt jako hrozně nespokojenej člověk, kterej chce všechno perfektní.
A přitom když se kolem sebe rozhlídnu moc věcí perfektních kolem mě není.
A je hrozně důležitý dělat to, co nás baví, alespoň trochu naplnit něčím hezkým náš jinak stereotypní život.

Pamatuju si článek kterej jsem sem psala už docela dávno... o stereotypu.
Hrozně jsem se ho bála, ale některej stereotyp je takovej příjemnej záchytnej bod. Fakt.

Občas mam takový stavy něco hrozně dělat, chtěla bych hrát volejbal, nakoupit si hrozně věcí, naučit se vařit něco fakt famózního, hrát zase na housle, jezdit na kole, chodit do posilovny, napsat další knížku (kdo je vůbec ta moje stará, sakra?).
Chtěla bych zase najít nějakou zálibu, která by mě fakt alespoň trochu naplnila "štěstím".
Něco po čem by jsem si mohla říct - Ty jsi fakt dobrá, když na sobě makáš!
A bejt na sebe taky hodná a ne pořád říkat, ty jsi neschopná, zase se válíš, nic neděláš, kam zase jedeš? Někam zevlit a zase nic nedělat?
Někdy se prostě nedokážu zvednout z postele (nebudu teď mluvit o tom jak mě bolest břicha nedovolí vstát, teď mluvím o své hlavě, která prostě nechce).

Chci psa a chodit s ním na procházky, na cvičák!
Chudák pes, občas to v našem bytě fakt vypadá jako po týdením koksovým mejdanu.
Kokos, chci kokos!

Chtěla bych nebýt takovej pesimista a nemít tak divně neúnosný nálady s kterými nevím co mám dělat.
Nevím, možná jsem neměla přestat brát ty antidepresiva nebo co, i když jsem si po nich připadala jako úplně jinej člověk... Zapomínala jsem na spoustu věcí, některý nebyli tak důležitý.
Ale hrozně mě vyděsilo, když jsem se jeden den vzbudila a viděla ve svém starém pokoji plyšáka. Hrozně jsem se vyděsila, vzala ho do ruky a běžela za mámou co to je jako za plyšáka a vyšilovala jsem co tam jako dělá.
Na nic jsme nepřišli, tak jsem ho nechala ležet v jídelně na gauči. Asi po týdnu jsem si vzpomněla, že jsem toho plyšáka dostala od svého přítele. A já jsem na tohle fakt hrozně háklivá, na věci který jsem od někoho dostala.

Přemýšlela jsem, čeho jsem se bála v dětství, čeho před 5 lety a čeho teď.
A je to hrozně funny, v dětství jsem se hrozně bála samoty, pořád jsem s někým musela být.
Ve 14 jsem se bála, že mě nikdy nikdo nebude milovat, protože jsem uvnitř sebe příšera.
A teď?
Nevím, v danou chvíli si neuvědomuju, čeho se nejvíc bojím, co mě děsí.
Určitě to něco je, ale prostě si to radši nepřiznám, protože bych pak měla fakt reálný představy toho...
... a ráno až by jsem se vzbudila, tak bych nevěděla jestli je to realita nebo sen.. nebo co to vlastně je.

Jde nějak vypnout myšlení na blbosti?

No...
a vlastně teď mám samotu ráda, jsem ráda sama, i když mě to občas fakt děsí a jsem smutná.
Zajímalo by mě, co se tak jako přepnulo. že se to tak razantně změnilo.

Fakt ale... jde vypnout to myšlení na blbosti?

Dopíšu tenhle článek vůbec?
a...
zveřejnim ho vůbec?

V neděli se mi může změnit život úplně od základů.
A jestli se změní tak nevím... jestli to bude k lepšímu nebo k horšímu.
Vlastně s nedělí vůbec nevím co mám čekat a trochu mě to dělá nesvou.
A to je prostě teprve čtvrtek.

Občas jsem fakt hysterická.