Co je dobře a co je špatně?

20. srpna 2014 v 17:04 |  Výkřiky
Jsou chvíle kdy absolutně nevím jak dál.
V hlavě se mi odehrávají šílený představy smrti, který se střídají s představou dokonalýho života.
Co je normální?
Nejde to identifikovat.


A na mysl mi už pár týdnu leze myšlenka jestli láska vůbec existuje.
A jestli je doopravdy tak důležitá, jestli se na ní doopravdy staví náš spokojenej život.
K posrání...
... bez lásky si připadám jak nic, žebrák.

A za tu dobu co jsem nepsala se stalo toho moc.
Samý sračky, když se na to kouknu zpětně.
2 měsíce v nemocnici, 2 měsíce na psychárně, aby ze mě udělali normálně fungujicího člověka.
A pomohlo to?
Jsem odjakživa člověk upadajicí do depresí.
Odjakživa člověk, který se trestá bolestí fyzickou i psychickou.

Období šukam kdykoliv můžu na zapomnění.
Hledání sama sebe, každou noc s někým jiným.
Žádný orgasmus, žádný city, jen hrozná potřeba blízkosti někoho.
Asi jsem hledala někoho, kdo mi řekne, že takhle to nefunguje, že tohle nejsem já.
Ale na některý věci člověk musí přijít sám.

V jednom ohledu jsem to měla dobře promyšlený.
A to v tom, že jsem se snažila spát s lidma u kterých mam velkou pravděpodobnost, že už je nikdy neuvidim.
A tak vlastně v městě v kterém jsem žila, jsem nikdy za děvku považována nebyla.
Lež, byla... ale utěšovala mě myšlenka, že o mým sexuálním životě ví jen útržek.

Psychárna.
Totální rozpadání sama sebe než jsem se tam dostala.
Z 65 kilo na 42, skok.
Všude po těle hnisajicí rány, uvnitř prázdno.
Prášky který ti zatemní mozek.
Antidepresiva s kterýma se na začátku cítíš ještě hůř než bez nich.
Pak jsi v opojný extázi... chvíli.
Když tě pustí, víš, že prášky z tebe dělají něco, někoho kým doopravdy nejsi.
Tak je přestaneš brát.
A... nálady se střídají jako na běžícím pásu.

Jsem zmatená, šíleně nedůvěřivá k lidem.
Nejlíp se cítím s lidma, který dlouho znám.

Bydlím "sama".
A život byl chvíli o tolik jiný.

Když se vracím na chvíli k našim..
.. a sedím ve svém starém pokoji, objeví se hnusná nostalgie.
A všechny špatný vzpomínky jsou zpátky.
Asi nikdy by jsem se tam nedokázala vrátit.
A když tam sedím a sleduju věci okolo mě, vím, že už dávno tohle místo neberu jako svůj domov.

A tak kde je místo, který bych doopravdy mohla brát jako svůj domov?
Byt kde žiju s bývalým přítelem a jeho kamarádem?
Jo, to je asi můj nový domov.
Cítím se v bezpečí, když mě T. objímá, ale nejistota v zaručené zítřky neexistuje.
A já nechci být opět raněná.
Asi už jsem doopravdy přestala věřit na lásku.

A je to špatně nebo dobře?
Dokážou se lidi změnit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meggy Meggy | Web | 23. srpna 2014 v 23:31 | Reagovat

Láska je asi tak důležitá, jak člověk dovolí, aby byla. Ale myslím, že existuje, jen tomu člověk musí věřit.
Zní to děsivě, doufám, že už ti je líp.

2 Ilma Ilma | Web | 25. srpna 2014 v 18:28 | Reagovat

Upřímně jsem ráda, že jsi na tom alespoň o trochu lépe. Jo, právě v té nemocnici při pohledu na Tebe mi víc, než kdy jindy došlo, jak neuvěřitelně moc mi na Tobě záleží, jak moc jsi mi blízká.. a jak šílené by bylo o Tebe přijít. Byla to situace, která to potvrdila víc než cokoliv jiného, proto jsem si tolik přála, abys to zvládla, aby ses držela, i přesto co to znamenalo, jaké to bylo a je.  
Jen s vírou se dá přes spoustu věcí přenést.
Lidé kolem nevědí, jaký máš důvod ke svým činům. Ten, kdo to nezažil si neumí představit, co všechno by člověk, který je na dně, byl schopen dát za chvilkový pocit bezpečí, mít někoho u sebe a cítit se líp. Víš, možná to má význam.. žádný city. Protože pak netrpíš. Lásce věříme,  láskou žijeme.. a přitom nás sráží na samotné dno hluboké propasti.
Bohužel jistot dnes moc není a lidé jako my je potřebují..
Mrzí mě to s tím domovem.. člověk by se tam měl cítit dobře. Ale rozumím tomu. Pokoj je často spoštěčem všeho. Kdybys jednou chtěla.. má nabídka bude platit stále.^^ Snad v novém bytě budeš šťastnější a vztahy se ustálí. Kéž bys našla alespoň nějakou jistotu.
Drž se. :-*

3 Lauralex Lauralex | Web | 27. srpna 2014 v 19:53 | Reagovat

Jak já ti rozumim..

4 Niko Tin Niko Tin | Web | 29. října 2014 v 22:54 | Reagovat

Lidi se nemění, jenom se stále více přibližují svému pravému já. Taky už na lásku nevěřím, jsem s člověkem nejspíš jen proto, že nedokážu být sama, chcípla bych v týhle džungli a to stádo co jde proti mě by si ještě duplo. Nám zbejvá si jen nějakym způsobem užít to bytí, něco si dokázat a aspoň na vteřinu bejt šťastný. Když se to povede, tak náš život nebyl zbytečný. Drž se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama