Znáš to ...

26. listopadu 2013 v 2:08 |  Výkřiky
Znáš to, nejdřív hádky a pak zase příměří.
Pošťuchování, rejpání...
Ale za tím vším je hromada lásky.
Takový to co nejde vyjádřit slovy.
Je to můj brácha a i přesto všechno co se odehrálo,
jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.


A když vidíš někoho takového brečet, bodně tě to u srdce. A když mluvíte... najednou to všechno chápeš. Všechny ty hlouposti, které dělal... a proč.
Když vidíš jeho pobitou tvář a odřeniny po rukách... hromadu krve před barem.
A prostě nevíš co říct... co udělat, aby bylo líp.
Jasně, ošetříš ho... řekneš mu, že je blbec, když se pere kvůli kravině.. ale co dál?

Když uklízíš všechny ty flašky od piva pod jeho postelý a říkáš si proč.
A potom když je uklízíš i ze svého pokoje, všechno to pochopíš.

Lidi se pořád dohadujou co je nejhorší pocit na světě.
A tímhle jsem si stoprocentně jistá, že to vím. Je to bezmoc.
Když koukáš na bolest, smrt v očích...
Když odejdou lidi, který miluješ... a ty s tím nemůžeš nic udělat.
Když tě lidi opustí a chodí si po světě bez tebe..

A všechno to je o komunikaci. O povídání si, snažení se...
Člověk by si věci měl uvědomovat hned v danou chvíli a ne o x měsíců později.
Všichni by se měli fajn, neděli by se hnusný věci.
Nereálný.

Celý tenhle blog je o litování se.
Uvědomování si věcí pozdě a bolesti.
Pár článků o štěstí, protože v době štěstí jsem moc nepsala.
Některý vlastnosti člověka se nezmění ze dne na den pokud doopravdy nechce.
Ale pokud člověk doopravdy chce a pracuje na sobě, můžou se stát krásný věci.

Milovala jsem noční směny. Po tomhle tejdnu vím, že jsou až příliš náročný.
Pořád dokola dělat to samé, nemoct si pořádně popovídat a být uvězněná ve svojí hlavě.
Neni to špatný přemýšlet a přijít na spoustu věcí, které se měli stát jinak.
Potom padnout do postele a zaspat skoro celý den.
Neni to tak zlý. Spíš ubíjejicí a týden ti připadá jako nekonečný příběh v kterém se odehrává pořád to samé a žádné zpestření se nerýsuje.

Člověk si myslí, že je připravený na všechno, že ho nic nemůže překvapit.
Taková blbost.
Vždycky dokáže něco překvapit, nikdy nejsme připravený na všechno, co se nám má stát.
A že nevíš jak dál? Prostě pokračuj, dělej věci, které zrovna chceš.
Nepřemýšlej nad tím jestli tohle v esemesce můžeš napsat nebo ne, chceš to napsat... tak to prostě napiš. Nemáš pak čeho litovat, udělat jsi to prostě chtěl, tak jsi to udělal.
Nemá smysl nad věcma přemýšlet jestli je to správný nebo ne. Jestli se to v danou chvíli hodí nebo ne. Nikdy se to nebude hodit víc jak zrovna teď.
Člověk se nikdy nezbaví toho o čem mlčí.

A když dlouho v sobě skrýváš věci, které tě štvou... bouchneš a je to ještě horší.
O tomhle toho bohužel vím hodně.
Jsem typ člověka, který si nic nepřipouští, který si věci uvědomí pozdě.
Tohle neni dobrá vlastnost nikdy.
A trpí tím nejenom člověk, který tuhle vlastnost má, ale bohužel i lidi kolem něj.
Lidi, který si to nezaslouží. A dřív nebo později odejdou...

Jsou chvíle které nechci aby nikdy zkončili, střídají se ale i s chvílemi, které by měli utéct rychleji než rychlost světla a nebo líp.. neměli se nikdy stát.
Některé věci prostě nedokážeme ovlivnit a někdy jediný co můžeme dělat je čekat.
A věci se buď stanou nebo ne.

A znáš to... člověk občas bojuje, i když ví, že prohraje. A někdy se vzdá, i když ví, že mohl vyhrát.
Je to o schopnostech a chtíči každého znás.
Když něco moc chceš, bojuješ do posledních sil. A je ti jedno, že tě okolí nechápe.
Občas toho všeho máš dost, nevíš jak dál... ale jediný co vždy musíš udělat, je bojovat dál.
Nesmíš se vzdát. A nikdy.. nesmíš věci a lidi brát jako samozřejmost, protože jí nejsou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | Web | 2. ledna 2014 v 14:09 | Reagovat

Většinou se člověk vypisuje v době, kdy mu není nejlépe. Málokdo píše, když z něj srší štěstí.
Jednání druhých můžeme částečně chápat až v době, kdy si sami něčím obdobným projdeme.
I když nás někdo blízskej sebevíc nasere, pořád ho máme v srdci a udělali bychom pro něj nemožné. A když jde o rodinu? Není co řešit.
Lidi bohužel snadno dokážou druhého odkopnout a jít si dál svojí cestou bez tebe, protože tě už nepotřebujou. Nechápu to. Jak můžou.. ale asi to tak prostě má být.
Jsou chvíle, situace na které se nikdo z nás nepřipraví. Můžeme si myslet, že máme sílu, že jsme sebvíc silný..a najednou bum, přijde něco, co nás srazí zpátky na zem.
A už nikdy nebudeme stejní.. ovlivní nás to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama