Zpátky do minulosti ...

9. února 2013 v 13:15 |  Napsala jsem




Proč přijdeš vždycky když tě nikdo nečeká?

Nejsi nic dobrýho na zlatým podnose,
ty jsi jenom moje malá deprese.
(No Empathy)


Našla jsem svůj starej deník a v něm "básničky" ... v uvozovkách proto, že se tomu vlastně básničky říkat ani nedá.


Žluté oči,
vypalují ti do hlavy díru.

Vidim tvůj mozek
prolezlej červama.
Vzpomínáš na starý časy,
kdy rodina byla vším.
Jediný cos měl,
ale nikdy to nebylo ONO.
Věčně na drogách
aby jsi se zbavil tý bolesti,
která tě doháněla k šílenctví.
Život zkaženej,
dítě s ploutvema a ptačím zobákem křičí
TÁTA!
Nabíjíš, střílíš a najednou
prostě nejsi.

* * *

Schováváš se a myslíš si,
že to dokážeš.
Ale to těžko víš?
Před sebou se
neschováš.
Ani před vinou nebo
bolestí.
Všechno tě najde.
Sežere tě to stejně jako
v hrobě červy
a tak..

* * *

A na konec zakončení povídky, kterou jsem napsala tak před dvouma rokama v dost šíleným období.

Odemkl jsem dveře a vstoupil do našeho bytu. Chtěl jsem zavolat tvé jméno, ale místo toho jsem šel do kuchyně a tam tě spatřil.
Ležela jsi na zemi, měla jsi promodralé tváře, otevřené oči a v ruce zabodnutou jehlu.
Tvoje láska k droze mi vzala to jediný na čem mi doopravdy záleželo... TEBE!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naivepesimist naivepesimist | Web | 12. února 2013 v 2:09 | Reagovat

dítě s ploutvema,
Kurtova noční můra.

Hah. Miluju starý deníky.

2 Ilma Ilma | 14. února 2013 v 18:37 | Reagovat

Skvěle se v tom odráží láska ke Kurtovi, ten obdiv, to, že se mu snažíš porozumět. :) Je to hezky napsané, takové prostě s trochou empatie to člověku dost dá a řekne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama