Vrba

25. února 2013 v 17:40 |  Výkřiky
Nepotřebuju, aby mě lidi měli rádi...


Jen by jsem si hrozně přála, aby mě brali.
Můžu se tvářit jak je mi jedno co o mě lidi říkají, můžu dělat jak jsem silná..., ale přitom doma brečím jako malá holka.

Každý den mě lidi překvapujou.
A nejhorší na tom je, že jsou to lidi, kterým neváham pomoct a tak nějak doufám, že by byli schopný udělat to samé pro mě a přitom... jsem jen hrozně naivní.
A nejhorší jsou ty okamžiky kdy mám šílenou chuť s někým mluvit, pobrečet si, zakřičet si nebo si jen vyslechnout jiný názor než svůj a na jednou jsem úplně sama. Všichni ti rádoby kamarádi nemají čas nebo mají zrovna něco šíleně důležitýho na práci..., a já jsem ta vrba, který každý napíše..., který se každý svěří, ale když jednou nemám čas nebo prostě nemůžu, jsem hned ta špatná. A přitom když se mi někdo svěří, tak ty problémy se smíchají s těma co mam já... a mam pocit, že to nevydržím a že každou chvíli bouchnu.

Když se kouknu do zrcadla a zadívám se do očí, všimnu si tý bolesti, ale lidi..., kterým na mě prý záleží, nepoznají nic. A pak se objeví někdo, komu stačí jeden pohled a ví, že s váma něco je. Člověk s kterým zapomínáte na všechno špatný. Někdo s kým chcete trávit co nejvíce času... a když s ním nejste, šíleně vám chybí a prostě máte zvláštní pocit, že nejste úplný.
Člověk s kterým si dokážete představit budoucnost...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Es. Es. | Web | 4. března 2013 v 11:43 | Reagovat

Myslím, že pdoobnej pocit jsme zažili, zažíváme nebo zažijeme všichni. Já naposled ve čtvrtý třídě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama