Fajn úterý

31. ledna 2013 v 19:07 |  Výkřiky



Zavírám oči, přemýšlím jestli to bylo správný rozhodnutí, jestli jsem náhodou neměla jseště nějakej čas počkat. Po chvíli je otevřu, zavrtím hlavou a zasměju se sama sobě, že řeším věci, který už stejně nemůžu změnit.




Po pravdě?
Úterý bylo šílený.
Ani si pořádně nepamatuju, co jsem všechno pila.
Medovina, víno s fantou, rum s colou, rum s vodkou a bůh ví co ještě...

Dvě hodiny, kouříme v podchodě, Dominika začíná mluvit o mé bejval škole. Odpovídám, držím se.. čím víc se mě na to ostatní ptali.. tím mi bylo hůř.
A pak? Slzy... nezvládám se usmívat. V tu chvíli mi to bylo šíleně líto, snad ještě víc než kdykoliv jindy. Hromadné objetí a řeči, že je mi teď líp... že jsou tu pro mě.
Zkoušení mě rozesmát tím, že jestli spadne ještě jedna slza, že budu běhat okolo Plazy nahá a že se všichni rádi podívají.

Pět hodin, mrzneme venku ve špek parku a řešíme kraviny.
Lucka mě přemlouvá abych jela k ní domů... odmítám, Charlie nás pozoruje.
Jsem jí vděčná, snažila se Lucce vysvětlit, že na mě nemá mít myšlenky, lže jí, že jsem stoprocentní heteračka, nevěří jí.


Šest hodin, pořád mrzneme ve špek parku. Necítim prsty na nohou, je mi šílená zima.

Sedm hodin, Charlie se motá, padá... jedinej kdo jí pomáhá se zvednout jsem já.
A pak že jede za mladou, motá se.. neví kam jde. Jedu s ní v tramvaji.. pak se hádají, držím Charlie tašku, odcházejí... stojím, klepu se zimou a mluvím sama se sebou.
Přichází, bere si ode mě tašku, jdeme na záchod... vracíme se, Charlie odchází s tou svojí a nechávají mě samotnou na zastávce tramvaje.
Kouřím camelku a přemýšlím co bude dál, jsem bez peněz, jízdenku domů má Dominika, nestarají se kde jsem.
Telefon, Dominika... kde jsi? Dobře, za pět minut jsme tam.
Čekám, mohlo projet snad sedm tramvají, mohla jsem tam čekat snad půl hodiny a v žádný nebyli. Směju se a představuju si jak spím někdě v Plzni.


A pak slyším za sebou ŠULINO! yees, aspoň že se mám jak dostat domů, první myšlenka v mé hlavě.

Osum hodin, už jsem ve svém městě a jdu domů, tři zastávky za celou cestu, že budu zvracet. Otevírám dveře domů, křik... vyčítání, kde jsem jako byla, jak si to vůbec představuju ožrat se v týdnu a co se to semnou jako děje, že už neví co semnou...
nasraná tím, že si nemůžu jít lehnout a tím, že je mi šíleně zle skoro křičím... LÍBÍ SE MI I HOLKY. Matky slzy, otcovo nechápavej výraz... myslím, že říkali něco ve smyslu, že to berou, ale...
ty jejich pohledy mi říkají něco jinýho.

Psycholožka se už na mě těší, nová paní na mé problémy...
tak snad mi předepíše nějaký prášky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | Web | 1. února 2013 v 11:06 | Reagovat

Občas je rpostě nejlepší vypnout a to by i rodiče měli pochopit. Krt teď, když jsi jim to dokázala říct - musí vědět, že to ani pro tebe není či alespoň nebylo nic lehkého. Třeba jim ot naznač a uvidí se, ale měli by to pochopit.
Jo, je skvělý, když někdo verbálně říká něco, co se rozporuje z jeho stránkou neverbální, které třeba alespoň já věřím mnohem více.
Jsem ráda, že se na tebe Dominika nevysrala a počkala, že i když třeba mohla bejt nasraná, nenechala tě tam.
Drž se, ty to zvládneš - sama na to nejsi! Máš tu lidi, které tě maj rádi.

2 Seš mi fuck. Seš mi fuck. | Web | 2. února 2013 v 23:56 | Reagovat

Rodiče jsou fajn. A pak taky ne. Nechápou to, co by měly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama