Nezměnilo se nic, i když se změnilo úplně všechno.

3. listopadu 2012 v 15:54 |  Výkřiky

Jsi pro mě střed vesmíru,
všechno se bortí, když
nejsi mi na blízku.

Znovu jsem ti uvěřila,
proč si tentokrát myslím,
že to bude jiný?!
Proč doufám,
že jsi to pravý?

... tak už se mi ukaž,
usměj se,
udělej to a
hlavně se neptej
jestli můžeš.


"Zdravím tě kamarádko deprese" pozdravím.
"I já tebe, jak se dneska máš?" zeptá se a pohladí mě po vlasech.
"Díky tobě zase báječně" odpovím a utřu si slzu z tváře.

Hádám se, poslední dobou s každým. Doma mě to nepřekvapuje, neni den aby jsme se nehádali, ale jsem v poslední době nepříjemná skoro na celý svět.
Snažím se si zvyknout na škole, do který mě naši donutili chodit, ale vzhledem k tomu, že lidi s kterýma tam trávim čas jsou mi tak zatraceně zvláštně cizí, tam nikdy nebudu stoprocentně spokojená. Každej den ve škole nebo na praxi by jsem se nejradši zbalila a vypadla.
Po tak strašných hádkách s otcem nebo s matkou, jako byla ta včerejší mam chuť se taky sbalit a už se nikdy nevrátit. Žít konečně tak jak jsem si vždycky přála.
Bez křiku, bez výčitek... prostě sama a časem možná s někým, kdo by mě měl doopravdy rád.

Příští školní rok se zničím, budu chodit do školy a do práce.
Konečně si budu vydělávat na svůj vlastní život a hlavně na svojí vlastní samostatnost.
Zdá se vám to jako bláznovství? Ale prosim vás, jestli tenhle blog čtete už delší dobu, už můžete vědět, že v ničení sama sebe jsem docela dobrá.

Další možnost je, že ukončim studium a půjdu tam, kde stejně všichni na konec skončíme.
Takhle jsem to včera řekla otcovi, je na mě nasranej, ale matce to ještě neřekl, prý že si to ještě rozmyslím.
Já vím jen to, že jestli to bude vypadat doma takhle a nebudou se ke mě chovat trošku slušně, tak to takhle dopadne. Vím, že se už nenaučí mě mít rádi, ani si nezapamatují kolik mi vlastně je let, ale mohli by mě přestat přesvědčovat o tom, že mě znají, když sami ví, že tomu tak není.

Bylo období, kdy jsem se nenáviděla, ubližovala jsem si psychicky i fyzicky.
Zdá se mi, že se nic nezměnilo, i když se změnilo úplně všechno...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Počkej si. Počkej si. | Web | 4. listopadu 2012 v 0:07 | Reagovat

tyhle pocity nesnášim.
tyjo. semd ocela ráda, že je mi reativně tak málo. že.. je všechno vlastě předemnou.

2 Es. Es. | Web | 4. listopadu 2012 v 9:18 | Reagovat

Vždycky, když je doma dusno si přejeme abysme už bydleli hezky sami, ve svým organizovaným chaosu a tak.
Možná ale bude lepší žít pořád sám. Protože když se tam pak nastěhuje ještě někdo... hrozí, že křik a výčitky začnou znova.

3 watchingskies watchingskies | Web | 4. listopadu 2012 v 12:16 | Reagovat

Vydělávat si sama na sebe..zní to krásně, ale má to i svý mínusy. Vydělávám si na sebe něco málo přes rok a říkám Ti....není to prdel.

Každopádně rozumím tomu, co tu píšeš a držím palce, ať je to doma buď lepší nebo Ti vyjde nějakej byt s kámošema...s těma se bydlí skvěle ;)

4 Bee Shifer Bee Shifer | Web | 5. listopadu 2012 v 17:56 | Reagovat

Já mám svý rodiče ráda, ale nepřeju si nic jinýho než už konečně vypadnout a žít sama, v krásným bytě, vydělávat svoje prachy a nebýt na nikom závislá.

5 Bliss Bliss | Web | 5. listopadu 2012 v 18:52 | Reagovat

A co vlastně studuješ a v kolikátým ročníku jsi?
Jestli tě to tam tak moc nebaví, zkus prostě příští rok přestoupit jinam :)

6 Teresa Teresa | Web | 26. listopadu 2012 v 21:32 | Reagovat

[5]: Jsem na Kadeřnici.. a jsem v prvaku (je to složitější)
Přemejšlím o tom, že půjdu jinam, ale musela bych se stejně odstěhovat, abych to mohla udělat. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama