šílenství

1. října 2012 v 3:35 |  Výkřiky
Zamčený dveře
jsou teď můj největší nepřítel.
Nemůžu se dostat tam kam chci,
musím zůstat tam, kde jsem teď.
Bylo mi to určený a moje protesty
jsou jen výkřiky do mlhavý tmy.
Co si mam jako počít dál?
Bojovat za něco, co mi neni určený,
za něco po čem moc toužim,
ale je už rozhodnutý,
že se mi to nikdy nesplní?

Zažila jsem už hodně podrazů,
který mi podkopli nohy...
ale tenhle mě sráží už posraný
čtyři měsíce.


Věřit lidem, je šílenství.
Věřit sama sobě,
to je podle mě ještě větší šílenství.
Jakoukoliv radu, kterou jsem slyšela
uvnitř sebe a řídila se podle ní...
mě udělala šťastnou na krátkou chvíli.
Pak se objevila jenom bolest.
Štěstí je totiž strašně pomíjivej pocit.
To snad chápeš.

Předevčírem jsem si psala s kamarádem, s kterym se nevídam. Čas kterej s nim jen vyjímečně strávim je ten, když ho potkam ve vlaku směr opačná strana, kde mam školu.
Dřív jsme spolu měli skvělej vztah a když mi posílal naší starou konverzaci, musela jsem se pousmát. Viděla jsem v tý konverzaci víc než slova, představila jsem si sebe jak to píšu, jak se usmívam. Jak ještě naivně věřim, že to co mi rodina vtlouká do hlavy jsou doopravdy moje myšlenky, že všechno co dělají je správný.
V tý době bylo všechno skvělý a nebo si to možná jenom idealizuju, co já vim. Ale iluze o svojí rodině jsem ztratila před čtyřma měsícema. Myslela jsem si, že už to bylo dřív, ale pravda je taková, že doopravdy jsem jim přestala věřit až po roku nula.
Podrazy od vlastní rodiny v období, kdy se vám život sesypal jako domeček z karet, ty vám podkopnout nohy snad ještě víc. Nejhorší totiž je, když rodině nezáleží na tom, co by jste chtěli, co by jste si přáli, co by pro vás bylo nejlepší. Když jí nezáleží na tom, že rozhodnutí, který udělali za vás, vás udělá nešťastnými.

A já bych se na tyhle řeči už fakt ráda vysrala, ale když každej podělanej den sedim ve škole, která je mi absolutně u prdele s lidma, který jsou o dva, tři roky mladší.
Posloucham kraviny, který mě nezajímají, pak se je doma učim, aby naši byli spokojený a stejně pořád posloucham, že jsem nevděčnej parchat a příživník, to mi leze pěkně na nervy!
Na praxi dělat věci, který mě absolutně nebaví. Naši to moc dobře ví, že mě tahle posraná škola ničí, že mě ničí nestýkání se s lidma, který pro mě znamenali všechno, kvůli vzdálenosti našich škol. Je jim úplně jedno, že tohle mě zničí.

Ještě předtím než se V. odstěhoval mi řekl, že za mnou bude jezdit, že slzy si mam schovat na jeho pohřeb. Je neuvěřitelný, že lidi dokážou mít někoho rádi tak moc, že je pro nepředstavitelný bejt bez něj, ale pak když se to stane, po pár měsících už člověk neni potřebnej. A když se pak vidíte, mluvíte spolu... neni to jako dřív. A vlastně si už nemáte co říct.

Připadá mi, že všechno co pro mě něco znamenalo, jsem ztratila.
Připadam si čím dál víc sama a přitom je pořád okolo mě někdo, jen to nejsou ty lidi, který okolo sebe potřebuju mít. Lidi který mi svojí přítomností dávají sílu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borůvka zvaná Bezcitná Borůvka zvaná Bezcitná | Web | 2. října 2012 v 22:33 | Reagovat

Štěstí je zboží k nedostání.

2 Nany Nany | 12. října 2012 v 16:20 | Reagovat

zdá se, že jsi v začarovaným kruhu...vysereš-li se na školu, rodiče tě odepíšou, zůstaneš-li tam, ničíš nedobrovolně sama sebe.... ale co dělat, that's the question.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama